Rumunsko

Vytvořeno: 09 prosinec 2015
Zobrazení: 1077

Rok: 2009
Motocykl: Sportster
Délka trasy: 433 km
Plán trasy: přechod Mako-Nadlac, dále Arad, Timisoara /české líbivé Temešvár/, Dobrota-Turnu Severin podél impozantních „Železných vrat“ na Dunaji s největší hydroelektrárnou na tomto veletoku s denním cílem dojet přes hranice do Bulharska a přespat v hraničním městě Vidin.

Realita: Do Rumunska jsme se dostali úplně náhodou. Původní plán byl jet do Řecka přes Srbsko a Makedonii, jenže s námi jel kamarád, který si prostě nevzal pas a na Maďarsko - Srbských hranicích nás poslali s občankou do háje. Nechali nás vlézt na jejich území jen proto, aby nás po pěti minutách vyhnali a před opuštěním hraničního pásma nás důkladně prošacovali, jestli něco nepašujeme.

Ke všemu našemu bezpasému kamarádovi odešlo relátko na motocyklu, takže jsme volali HOG asistance, čekali na odvoz asi do 23:00, takže se naše plány rozplynuly jako ranní mlha.

Služba HOG zajistila odtah, servis a všem hotel v maďarském Szegedu. Během čekání na odtah jsme rozložili mapu a vymysleli jsme náhradní cestu přes Rumunsko a Bulharsko. Protože čekání bylo dlouhé, mohli jsme být svědky velmi důkladných hraničních kontrol, celníci brali všechno a byli dost nekompromisní, bylo nám těch lidí docela líto a nakonec jsme byli rádi, že do tohoto policejního státu nemusíme.

Dopoledne jsme hromadně jeli vyzvednou opravený motocykl, nechala jsem si nakonec odservisovat vidle, protože jsem si na ně nalepila blondýna dálniční známku, čímž jsem si zlikvidovala simering, první  moje blbost na téhle cestě.

Je asi tak jedenáct dopoledne a my vyrážíme, těch 400 km dáme, i kdyby čert na koze jel, Rumun nás nedostane, přespíme až na Bulharských hranicích. No, co k tomu dodat, člověk míní a další člověk nebo spíše jeho blbost mění.

Kdesi jsem četla, že kdo pozná Rumunsko, tak ho buď nenávidí anebo ho miluje, není nic mezi, jsem v tom druhém šuplíku, i přes maléry co se staly, Rumunsko prostě miluji.

Přejezd přes hranice byl nenápadný, vlastně jsme se ke značce oznamující  vstup do Rumunska museli vracet, změna státu nebyla na asfaltu znát. Nuda, čekali jsme děravé silnice, žebráky, zločince, všechno kromě klidného hladkého přejedu.

Po několika desítkách kilometrech jsme začali kroutit hlavami, nádherné silnice, pravda, místy jsme jeli po štěrku, neměli dokončeno,  ale většina silnic byla prostě parádní, kam se na ně hrabeme. Pan architekt, který projektoval zatáčky ode mě během cesty dostal nepočítaně vroucích polibků. Byly to orgie, prostě nádhera.

Když jsme ujeli pouhých 120 km po krásných cestách, najednou se neskutečně zatáhlo, zvedl se příšerný vítr a začala neuvěřitelná bouřka. Nám nezbylo než zastavit u prvního motorestu v obci Sagu na který jsme narazili. Musel nad námi stát nějaký strážný anděl, protože v Rumunsku jsme na moc hotelů či motorestů nenarazili.

Motorest to byl úžasný, byli jsme jeho první hosté. Nejenže nám pan majitel nabídl svou vlastní garáž pro mašiny, což jsme nakonec s díky odmítli, protože se nám personál zaručil, že nám budou mašiny přes noc hlídat, ale za 20 euro jsme měli krásné pokoje i s bidetem, snídaní a každý z nás tam nechal za večeři, což byl tatarák a spousta vína (vypili jsme jim zásoby) sotva 15 eur - BOMBA.

No nic, přespali jsme, probudilo nás krásné počasí a hurá směr Bulharsko. Vyrazili jsme svižně, při projíždění tuším Dobrota -Turnu Severinu jsme opět žasli, měli u semaforů odpočítávání po vteřinách, kdy padne zelená, což v roce 2009 byl i na nás ošlehané cestovatele šok. Rumunsko, ty nám dáváš. Na jednu stranu jsme projížděli vesnicemi, kde domy byly v příšerném stavu a tu a tam mezi nimi byly paláce a na stranu druhou měli vymoženosti, které jsme nechápali. Je to prostě stát kontrastů.

Když už jsme měli Bulharsko téměř na dosah, tak mi uletěl z nádrže tankvak kamsi do pole, ve kterém jsem měla úplně všechno, doklady, mobily, peníze, a spoustu jiných důležitých věcí. Zastavili jsme a začali hledat, dělali jsme rojnici, volali na mobily, NIC. Asi po čtyřhodinovém hledání a se stmíváním za námi přišli místní podezřelí čmoudíci z vesnice, a že nám za 100 eur pomohou. Domluvili jsme se, že se tedy pojedeme ubytovat a oni nám zavolají jestli tankvak našli. Museli jsme se vrátit asi padesát kilometrů do městečka Severinu, protože nikde jinde nebyl hotel. Ubytování tentokrát nebylo tak parádní, ale na rumunské poměry, dost dobrý.

Dali jsme si večeři, trochu jsme popíjeli a přemýšleli co dál, když se doklady nenajdou, kámoš se nabídl, že v nejhorším se mnou zajede na ambasádu a tím naše putování směr Řecko ukončíme. Taky padal nápad, že mám jet na doklady jednoho batůžku, že si toho Bulhar nevšimne a že bychom to do Řecka mohli vzít přes Turecko, že tam nebudou takové kontroly. Naštěstí brzy ráno zazvonil telefon, že vše našli, jupíí, miluju vás Rumuni. Domluvili jsme se, že hned vyrážíme a potkáme za vesnicí.

Fofrem jsme zabalili, naházeli věci na mašiny a tu se kolem nashromáždily zástupy místních, jedni žebrali, druzí nám chtěli prodávat povlečení a kdoví co ještě. Tak tohle Rumunsko jsme si představovali. Zdvořile jsme je poslali do háje a hurá pro moje věci. Přijeli jsme a tam čekalo snad dvacet čmoudíků, předali mi prázdný tankvak a vybranou peněženku. Kreditku, pas, občanku a řidičák mi nechali, zbytek byl fuč. Kurnik, potřebuju mobily, tak ty prý nejsou a ani nebyly.

„Vždyť jste mi z jednoho telefonu volali“
„no, to vlastně jo“
„tak kde tedy jsou?“
„má je ten kluk, co to našel“
„a kde je ten kluk?“
„tady není“

Zkrátím to, nakonec kluci za moje dva mobily zaplatila dalších 100 Eur.  V ten okamžik jsem Rumunsko začala nenávidět. Prachy, dioptrické brýle, parfém, kosmetiku, kartón cigaret, tampóny a nevím co ještě, si vesnice rozebrala.

Byli jsme všichni opravdu znechucení a už opravdu opatrní, překvapení bylo, když jsme přijeli na jednu benzínku, tak najednou dorazil policejní vůz, po chvilce druhý, třetí. Byli jsme ve střehu a v zásadě jsme se chystali předejít zbytečnému konfliktu, naše obavy byly zbytečné, kluci policajtský nás nepřišli kontrolovat, ale obdivovat, vytáhli i foťáky a fotili se s námi, byli úžasně přátelští.

Shrnu to, stali jsme se sponzory jedné rumunské vesnice, vztek mě přešel po pár minutách s policajty a vlastně jsme si říkali, že oni to nemají lehké, tak jsme udělali alespoň dobrý skutek, byť nedobrovolně. Cestou k bulharským hranicím jsme se opět rozplývali, protože silnice a tamní příroda jsou prostě parádní.

rumunsko 02 rumunsko 03 rumunsko 04rumunsko 05 rumunsko 06 rumunsko 07rumunsko 08 rumunsko 09

Uložit
Cookies uživatelské preference
Naše webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Tím, že tyto stránky dále používáte, s tím souhlasíte.
OK
Odmítnout vše
Další informace
Analytics
Nástroje používané k analýze dat k měření efektivity webu a k pochopení jeho fungování.
Google Analytics
OK
Odmítnout