Rok: 2017
Termín: 1. 7. - 9. 7. 2017
Motocykl: Harley-Davidson Dyna
Délka trasy: 3700 km
Poplatky: Rakousko - dálniční známka 10-ti denní 5,10 Euro, průjezd St. Michael im Lungau 5,20 Euro, Itálie - Brescia sjezd z dálnice Pisa-centro cena 25,80 Euro (A21, A21dir, A1 na Parma, A15 na La Spezia, A12 na Livorno/Pisa
Cesta zpět: Arenzano sjezd z dálnice Peschiera del Garda cena 20,80 Euro (A10 na Genova, A26, A7 na Milano, A21 na Brescia,

A4 na Verona), Affi sjezd z dálnice Trento-Sud cena 4,80 Euro (A22 na Trento), Gemona do Tarvisio cena 6,50 Euro (A23 na Villach)

Trajekt: rezervace 04/2017 Corsica Ferries (2 lidi a 2 motocykly)
Sobota 2.7.2017 14:00 Livorno - Bastia 84,00 Euro (doba jízdy 4h)
Pátek 7.7.2017 20:00 Bastia - Savona 99,50 Euro (doba jízdy 10h)

Plán trasy:
Cesta tam: Praha (D5, A6), Regensburg, Mnichov (A93, A9), Garmisch-Partenkirchen (A95), Fernpass (B2, B23, B187, B179), Gemeinde-Imst (B171), Reschen am See (B171, A12, B180), Passo dello Stelvio (SS40, SS38), Edolo (SS38, SP25, SS39), Boario Therme (SS42), Brescia (SS42, SP510), Pisa (A4, A21, A21dir, A1, A15, A12), Livorno SS1

Cesta zpět: Savona, Arenzano (SS1), Peschiera del Garda (A10, A26, A7, A21, A4), Trento (SR11, SR450, A22), San Boldo (SS47, SS50bis, SS50, SP1, SP635), Pordenone (SP635, SP35, SS51, SP71), Arba (SP71, SS13, SP53, SP36), Gemona (SR464, SP34, SP5, SR463), Katschberg (A23, A2, A10, 99), Linz (96, A10, A1, Praha (A7, S10, 310, 3, D3, 3, D1)

Realita: Vše klaplo podle plánu. Samozřejmě jsme se podívali i na místa, která třeba v plánu nebyla a narazilo se na ně náhodou. Jediný problém byl v trajektu, protože původní čas odjezdu z Livorna byl zrušen, podle informací pro poruchu trajektu, který zůstal někde na moři. Takže místo ve 14:00 jsme odplouvali až v 18:45. Nechtěli jsme se nikde vracet stejnou cestou a nechtěli jsme jet jenom po dálnici. Dálničním úsekům se stejně nedá moc vyhnout, zvlášť když se potřebujete rychle někam přesunout.

Etapa 1. Německo, Rakousko a Itálie (800 km)
Cestu tam jsme z Prahy zvolili přes Mnichov a Garmisch-Partenkirchen západní trasou do Itálie přes Fernpass, Landecker Tunnel, Reschenpass, Passo dello Stelvio s tím, že přespíme v Itálii někde třeba za Bormiem.
Vyrazili jsme v sobotu 1. července před šestou hodinou ráno. Časová rezerva se vždycky hodí, zvlášť když nevíme, co nás čeká v horách. Cesta z Prahy na Rozvadov byla úplně v pohodě a na to, že začínaly prázdniny, nebyl ani moc velký provoz. Silnější provoz byl klasicky až u Mnichova, ale nejhorší byl asi vítr, který nás několikrát málem sfouknul ze silnice na konci dálnice A9. Směr na Garmisch-P. A95 je perfektně značen, ale průjezd je přes město. V Mnichově je samozřejmě provoz větší. U benzínky jsme natankovali, dali kávičku a vyměnili žárovku blinkru, která dosloužila. Na A95 na nás hned za Mnichovem dýchnul venkov a v dálce už se začaly rýsovat kopce hor.
Před Garmischem byla kolona na začátku silnice B2, ale dalo se to na motocyklu v klidu objet. V létě je Garmisch moc krásné městečko a byla paráda si ho projet. Klasické domky a pěkné výhledy na Zugspitze (nejvyšší hora Německa 2962 m n. m.). Dál už nás ukazatel směroval na B23 směr Fernpass.
Po B23 je to na hranice s Rakouskem cca 15 km, kde se najede na rakouskou silnici B187. Silnice přes Fernpass je perfektní, krásně se klikatí mezi kopci a sem tam je i něco vidět. Provoz byl naštěstí dobrý, ale to se nedá vůbec říct o protisměru, kde to místy stálo. Provoz blokovaly hlavně karavany a kamiony.
Fernpass je horský průsmyk, který se nachází v nadmořské výšce 1212 m n. m., cesta vede podél zadní strany hory Zugspitze v úžasné krajině podél hlubokých modrých jezer. Vidět je jezero Mittersee a hrad Fernstein.
Super je vyhlídkový bod Zugspitzblick s typickým tyrolským hotelem, kde bylo dost plno a tak jsme zastavili až u benzínky OMV před Nassereith.
Po krátké přestávce jsme vyrazili dál po B189 směrem na Landeck a dálnici A12, kde se odbočí do Landecker tunelu (délka 6955 m, tunel je bez poplatků, platí zde dálniční známka). Tato cesta je tzv. rychlá spojka do Itálie a Švýcarska, my jsme se samozřejmě drželi ukazatele na Itálii. Za tunelem se najede na Reschen Strasse (B180), která vede krásným údolím podél řeky Inn. Řeka se přejede za odbočkou na St. Moritz a cesta začne slušně stoupat. Po pár kilometrech zatáček a tunelů jsme u Nauders narazili na slušně černý mraky a začalo pršet. Naštěstí se mraky táhly na druhou stranu hor a na Reschenpass (1455 m n. m.) už jen mrholilo. Když jsme dojeli až k Reschensee (Lago di Resia) už začínalo zase prosvítat slunce.
Okolí a jezero je nádherný. Samotné jezero je svou rozlohou (6,6 km²) největší v Alpách v nadmořské výšce na 1000 m n. m. Proslulé je díky vyčnívající věži z potopeného kostela ze 14. století. Zajímavostí je, že už v 19. století se uvažovalo o výstavbě přehrady, ale díky přírodní katastrofě, kdy voda z tajícího sněhu a trvalých deštích spláchla 4 vesnice se stavba přehrady měla začít až v roce 1920. Přehrada měla zadržet asi 5m vody, nakonec se až v roce 1939 zrodil plán na velkou přehradu, která zadrží 22 m vody. Práce byly zahájeny v roce 1940, ale stavbu přerušila válka a přehrada byla nakonec realizována mezi roky 1947 - 1950. Voda nakonec zaplavila 660 ha a cca 160 rodin přišlo bez náhrady o své domy a pozemky.

Pokračovali jsme dál a počasí už bylo zase super a to bylo dobře, protože Stelvio se nám nechtělo kroužit v dešti. Ve městečku Spondigna se odbočí vpravo na SS38, kde ukazatel hlásí Stelvio 11 km. Chtěli jsme ještě natankovat, ale u první benzínky nám to nebralo kartu ani hotovost a až u druhé se nám podařilo v klidu natankovat. Nemám moc rád ty italský automaty, a jak bylo vidět, problém s tankováním mělo více lidí. No nic hurá na Stelvio. Cedule jasně ukazovaly, že cesta přes průsmyk je otevřená. Mraky se točily zvláštně, ale cesta byla suchá. Jen chvílemi bylo mokro po tajícím sněhu, který ještě místy ležel.
Cesta na Passo dello Stelvio (německy Stilfser Joch) je z této strany od Spondigny více než dobrodružná. Naštěstí nebyl tak silný provoz, který zde občas bývá. Cestou potkáte samozřejmě další motorkáře, cyklisty, auta, blázny s karavany i místní autobus. Ten potkat zrovna v serpentině, kdy na stoupající stranu není vidět je zážitek. V jedné zatáčce si vás vyfotí fotograf a fotky pak můžete dohledat na příslušné internetové adrese, kde máte možnost fotografie zakoupit. Jízda na vrchol však určitě stojí za to. A když vyjde počasí je překrásný výhled na obě strany. Nám počasí celkem vyšlo a to i přesto, že na hoře ve výšce 2758 m n. m. drobně sněžilo. Po povinném fotografování a po průzkumu místních shopů jsme vyrazili dál směr Bormio.
Na této straně se začátek jel krásně a hned z první křižovatky, kde je možnost odbočit do Švýcarska (pozn. přes Umbrail Pass) byl krásný výhled na zasněžené stráně Stelvia. V další části už sníh mizel a hlavně začínalo pršet. Výhodou je, že za Bormiem se po SS38 projíždí soustavou několik delších tunelů, takže jsme ani moc nezmokli a před městem Tirano už bylo sucho. U silnice jsme v místním bufetu dali lehkou sváču a pokračovali dál na Apricu.
Z Tirana jsme se potřebovali dostat z SS38 na SS39, takže jsme využili místní serpentinovou zkratku SS25 přes vesničku Stazzona. Cesta se zkrátí asi o 5 km, ale tento krátký úsek za to stojí. V dalším úseku jsme projeli přes známé lyžařské středisko Aprica a ve městě Edolo jsme odbočili na SS42 směr Brescia/Milano. Asi v sedm večer jsme dorazili do Boario Terme, kde jsme se ubytovali. Místní šéf nás přivítal s pěkně naučenou češtinou a hláškou "všechno dobrý?" Večer jsme po celkem vyčerpávající cestě zakončili u pivka a vína.