Etapa 3. Klitmøller, Dánsko (310 km)
Ráno obloha opět bez mráčků a podle předpovědi to vypadalo i na další dny perfektně. Posnídali jsme, probrali další etapu a rozhodli jsme se, že ještě než vyrazíme dál na sever, zajedeme se podívat k ostrovu Mandø. Ostrov Mandø nebo spíše začátek cesty Låningsvej, po které se na ostrov dá dojet, je asi 12 km od města Ribe. Od Ribe je směr dobře značen směrovkami. Cesta Låningsvej, se nachází za vesnicí Vester Vedsted, je asi 5 km dlouhá a dá se použít jen při maximálním odlivu.

Cesta je štěrková, plná kamenů a omezená rychlost je 25 km/h. Na ostrov se dá dostat i místní dopravou Mandøbusem. My jsme bohužel k ostrovu dorazili v době, kdy cesta byla ještě pod vodou, takže jsme tento prostředek nepoužili. Nedaleko od parkoviště traktorbusů se nachází muzeum s výstavou o wattovém moři a o místní flóře a fauně.

Na ostrově Mandø najdeme jednu vesničku, kde žije asi 60 obyvatel. Jeho nejdelší rozměr nepřesahuje 4 km a jeho plocha je pouhých 7,6 km2. Nejvyšší bod ostrova má 12 m n.m. Na ostrov se dá dostat speciální linkou, kdy silný traktor za sebou táhne jednu nebo i více vleček se zvýšenou korbou, upravenou jako kabina se sedačkami pro pasažéry. Souprava jezdí dvakrát denně po tzv. Mandø Ebbevej tedy dočasně odhaleném mořském dně při odlivu. Právě podle přílivu a odlivu je sestaven nepravidelný jízdní řád této unikátní linky. Záleží však i na směru a síle větru, který může výšku hladiny při odlivu také ovlivnit, a tak mohou být avizované spoje odvolány. Cesta pro traktorbus je jen částečně zpevněna štěrkem a pro jistotu vyznačena po obou stranách větvemi a pruty zapíchnutými do mořského dna. Ostrov byl v historii několikrát zaplaven silným přílivem, například roku 1981 se hladina zvedla o 4,4 m. Roku 1634 dosáhla dokonce více než 5 m nad normální úroveň.

Po cca hodince vyrážíme dál směr sever. Vracíme se přes Vester Vedsted na silnici 11 směr Ribe a najeli jsme na silnici 24 směr Esbjerg, naší další zastávku. Na okruhu kolem Ribe byl trošku větší provoz, ale zase se dá koukat na město. Zamávali jsme princezně Markétě a přesouváme se blíž k Esbjergu. Přístavní město Esbjerg je pátým největším městem Dánska s počtem obyvatel kolem 80 tisíc. Silnice 24 končí nájezdem na dálnici E20, která vlastně spojuje Esbjerg a Kodaň, takže je hlavní spojnicí celého středu Dánska. My jsme se samozřejmě drželi směr Esbjerg centrum a po pár kilometrech najeli do uliček města. Naším dalším cílem byla vodárenská věž Esbjerg Vandtårn. Bohužel bylo zavřeno, takže jsme se nemohli vyškrábat na vyhlídku a pokochat se výhledem na přístav a město.

Esbjerg Vandtårn je vodárenská věž, která byla postavena v letech 1896-1897. Architektem je Christian Hjerrild Clausen, který se inspiroval domem Hause Nassau z Norimberku. Z věže je jedinečný výhled na přístav a město Esbjerg. Věž stojí na bývalém pohřebišti z doby bronzové. Na vyhlídkovou plošinu vede dřevěné schodiště, kde má každý schod na mosazné destičce jméno svého sponzora. Ve věži je umístěna stálá expozice o vodních elektrárnách a vodních nádržích.

Projeli jsme si tedy kousek města kolem přístavu a dorazili až k památníku Mennesket ved havet. Naproti památníku je také rybářské a námořní muzeum. Kolem památníku bylo docela živo.

Mennesket ved havet (Man at the sea) je 9 metrů vysoký bílý památník čtyř sedících mužů. Památník byl odhalen 28. října 1995. Za dobré viditelnosti je vidět na více než 10 km. Sochu vytvořil umělec Svend Wiig Hansen.

Po krátké přestávce jsme vyrazili dál, pořád podél moře a najeli na silnici 475 směr Varde. Tady byla nějaká uzavírka, takže se muselo přes město. My jsme se potřebovali dostat na silnici 181, která vede až do našeho cíle na severu. Silnice číslo 181 se stáčí na západní pobřeží a od vesnice Nymindegab se úplně změní krajina, okolí změní barvu, změní se porost, zděné domky jsou minimálně a začnou být spíše klasické skandinávské stavby. Najede se zde na písečnou kosu. Tento úzký pás země oddělující zátoku Ringkøbing Fjord od Severního moře je asi 35 km dlouhý a místy široký pouze 1 km. Zhruba uprostřed této kosy leží městečko Hvide Sande. V okolí najdeme několik bunkrů, oblast je velmi oblíbená u sportovních rybářů, milovníků vodních sportů a milovníků přírody obecně. Využili jsme zde možnost občerstvení a zastavili u jednoho z prodejců čerstvých ryb. V našem případě jsme si mohli vybrat mezi restaurací a bufetem. A protože u bufetového pultu bylo z čeho vybírat, i kde sednout, vyhrál bufet. Ještě teď mě honí mlsná. Asi 5 km na sever je duna Nøre Lyngvig s 38 metrů vysokým majákem Lyngvig Fyr. K majáku se dá pohodlně dojet po Holmsland Klitvej, na kterou se odbočí ze silnice 181 asi 4 km od Hvide Sande.

Maják Lyngvig Fyr je posledním majákem postaveným podél západního pobřeží Jutského poloostrova. Byl postaven v roce 1906 a poprvé byl osvětlený 3. listopadu. Motivací pro stavbu byla v roce 1903 tragická nehoda na moři, kdy 24 námořníků přišlo o život. Maják vysoký 38 m stojí na 17m vysoké duně. Věž má 159 schodů, které vedou k panoramatickému výhledu. Světlo majáku je vidět na míle, za jasné oblohy je viditelnost až 50 km.

Úseky cesty v této oblasti mimo vesnice je moře vidět minimálně, protože se jede vlastně za dunou. Protože bylo dost větrno, je to vlastně lepší. Pak se silnice začne točit do vnitrozemí k vesnici Sønder Nissum, ale hned se zase vrací k pobřeží a najede se na další písečnou kosu. Tato kosa je kratší, v jejím středu leží rybářská vesnice Thorsminde. Tento pás je asi 12 km dlouhý a odděluje zátoku Nissum Fjord od Severního moře.
Dál jsme řešili možnost pokračovat po 181 a využít na přejezd mezi ostrovy trajekt nebo budeme muset jet víc na východ a pro přejezd mezi ostrovy využít několik mostků. Nakonec nám přišlo dobrodružnější využít trajekt. Cesta vychází časově i kilometrově velmi podobně.
Takže jsme pokračovali dál až do přístavu Thyborøn, kde jsme využili trajekt do Aggeru (cena za motocykl a jezdce 85.00 DKK). Tento trajekt spojuje Jutský poloostrov ze Severojutským ostrovem (dánsky Nørrejyske Ø), někdy se používá i název Vendsyssel-Thy. Silnice dál pokračovala na sever a od Aggeru se jede v podstatě národním parkem, kde bylo potřeba dát pozor na vysokou zvěř, na kterou upozorňovaly dopravní značky.
Našim cílem, byl Nystrup Camping Klitmøller. Celé oblasti kolem Klitmølleru se říká Cold Hawaii a jezdí sem hlavně příznivci surfu. Cold Hawaii je surfařským rájem. V kempu jsme si na jednu noc pronajali chatičku, tedy spíše soudek. Dánské kempy jsou perfektní, vše funguje a všude je čisto. U recepce byl menší obchod, kde se dalo koupit jídlo a nápoje. Na recepci byla možnost i čepovaného piva. Po vybalení jsme vyrazili k moři, které je vzdáleno od kempu asi 500 m. Vlny nebyly tak velké, ale bylo vidět pár prknařů. Teplota vody Severního moře byla hodně svěží, ledová. Kolem pláží je nepočítaně "vybydlených" bunkrů, které se táhnou po celém pobřeží. Večer jsme strávili posezením u recepce nad vínkem a pivkem.